( In conversation with... the artist Ileana Moro )
ANTWERP, Ileana Moro's studio
[April, 2026]

Mezi tropickou vlhkostí Kostariky a strukturovaným tichem belgických Antverp vzniká tvorba, která se pohybuje na hranici vědomého a nepojmenovatelného. Pro Ileanu Moro je malba způsobem, jak naslouchat. Sobě, prostoru i něčemu, co nelze zcela uchopit slovy. Její svět je tichý, temný a hluboce intuitivní. A právě v této křehké rovnováze mezi vnitřním a vnějším se rodí obrazy, které hovoří svou vlastní řečí.

Text Nicole Štěch

Narodila ses v Kostarice, nyní žiješ v Antverpách. Jak tyto dvě krajiny, a to jak fyzické, tak emocionální, koexistují ve tvém vnitřním světě a jak se promítají do tvé tvorby?

Kostarika byla mým výchozím bodem. Krajina a příroda, pomalejší tempo, neustálý déšť a pocit něčeho mystického a spirituálního… to vše mě hluboce formovalo. Nejde však o pohlednicovou verzi Kostariky, o západy slunce nebo nekonečné pláže. Jde o to, že jsem tam vyrůstala. Naučí vás to být vnímavý, naslouchat a cítit propojení s přírodou i se svým vnitřním světem velmi intuitivním způsobem. Toto uvědomění vychází zevnitř. Má tvorba začala jako určitý druh léčebného procesu zakořeněného v tomto prostředí. Antverpy naopak hrají zcela jinou roli. Připomínají mi, co je možné. Je zde silná přítomnost umění a designu, která mě nutí brát svou práci vážněji. Je to pro mě výzva, inspirace a zároveň to dává mé tvorbě určitou strukturu a směr. Mám pocit, že jsem tady, protože je tu stále něco nedokončeného. Něco, co potřebuji prozkoumat nebo uzavřít. Obě místa tedy ve mně koexistují: Kostarika jako vnitřní, emocionální a intuitivní svět. Antverpy jako ten vnější, dynamický a vyvíjející se prostor.

Co tě na tvůrčím procesu dnes fascinuje nejvíce?

Myslím, že mě nejvíce fascinuje to, jak mé kresby jakoby přicházejí odnikud. Překvapují mě. Je to, jako by moje podvědomí odhalovalo něco, čemu zatím úplně nerozumím. Někdy se proces promění v jakýsi dialog mezi mnou a obrazem. V těchto chvílích se necítím sama. Je to, jako bych vedla rozhovor s něčím, co mě přesahuje.

Když jsi se svou tvorbou v naprostém napojení… jak pak vypadá tvůj den?

Mé dny jsou velmi tiché. Obvykle se na několik dní izoluji, jsem ideálně sama. Je to druh samoty, který potřebuji, abych se mohla skutečně naladit a naslouchat tomu, odkud práce přichází.

Tvé obrazy působí jako překlad něčeho předverbálního. Pamatuješ si, kdy jsi poprvé přišla na tento impuls, kdy dáváš tvar něčemu, co jsi tehdy ještě nedokázala pojmenovat? 

Pamatuji si, že jsem byla velmi citlivé dítě, plné emocí, které jsem neuměla vyjádřit. Bylo toho ve mně tolik. Snažila jsem se, aby rodiče pochopili, co cítím, ale nebyli příliš otevření takovému druhu emocionálního projevu, takže jsem se často cítila nevyslyšená. Myslím, že mě tato zkušenost hluboce formovala. Svým způsobem s tím souvisí i to, že jsem se stala umělkyní. Stále se snažím dát tvar tomu, co jsem tehdy nedokázala pojmenovat. A když se lidé s mou tvorbou propojí, když skrze ni něco cítí, konečně mám pocit, že jsem pochopena.

Často pracuješ v prostoru mezi stínem a světlem. Přitahuje tě v osobním životě více jedno z toho?

Těžko říct, a proto odpovídám, že mě přitahuje obojí.

Zároveň često saháš po temných barvách. Umožňují snad vyjádřit, co světlejší tóny nedokážou?

Přitahují mě tmavé tóny, protože nesou emocionální hloubku, která mi připadá velmi upřímná. Vždy jsem měla blíže k noci, modré hodině nebo tichému tajemství mlhy. V těchto momentech je něco introspektivního a tato atmosféra si přirozeně nachází cestu do mé práce. I když se nálada přiklání k melancholii, právě to mě zajímá zkoumat. Tma vytváří prostor, umožňuje zpomalit, cítit a obrátit se dovnitř. Zároveň tmavé tóny činí světlo silnějším. Světlo se stává něčím, co se vynořuje, něčím, čeho si všimnete a téměř se toho chcete držet. Není to jen vizuální, je to emocionální. Pro mě to odráží vnitřní krajinu: ve tmě si více uvědomujeme sami sebe, ticho i jemné pocity, které by jinak mohly zůstat nepovšimnuty.

Vytvořila jsi dvě umělecká díla, která dnes visí v archive store. Mohla bys je popsat?

Větší obraz je o změně perspektivy. Vznikal intuitivně, začal stříkanci gessa a poté byl malován téměř instinktivně. Když se objevil oválný tvar, který jako by se na mě díval zpět, věděla jsem, že je hotový. Zůstal se mnou během práce ve studiu i na výstavách, než ho získal archive store. Ráda si myslím, že si obrazy vybírají své majitele samy.

Odráží i tvůj osobní styl stejný vnitřní svět?

Ano, rozhodně. Je tichý, jemný a romantický, plný ticha, ale není provokativní. Je subtilní, a přesto ho nelze podceňovat.

Co ve tvém šatníku je pro tebe nejcennější?

Mé svatební šaty. Jsou to minimalistické hedvábné šaty od belgické značky La Collection.

Co o tobě vypovídá tvůj šatník, co tvé obrazy možná nikoli?

Mám tendenci nosit jemné, tmavší tóny. Doma volím světlejší barvy, ale venku se oblékám do tmavších… Možná jako způsob, jak se chránit a působit silněji, než se cítím.

Vracíš se k některým svým oděvům jako k rituálu, podobně jako se ve své tvorbě vracíš k určitým motivům?

Ano, černé kalhoty, ke kterým se vracím znovu a znovu. Působí maskulinně a silně, téměř jako uzemňující konstanta.

Narazila jsi někdy na vintage oděv, doplněk či objekt, který jakoby nesl vlastní paměť? 

Ano, na keramika z mexické oblasti Oaxaca.

( In conversation with... the artist Ileana Moro )
ANTWERP, Ileana Moro's studio
[April, 2026]

Between the tropical humidity of Costa Rica and the structured silence of Antwerp, a body of work emerges that moves along the edge of the conscious and the unnameable. For Ileana Moro, painting is a way of listening – to herself, to space, and to something that cannot be fully captured in words. Her world is quiet, dark, and deeply intuitive. And it is within this fragile balance between the inner and the outer that images are born, speaking in a language of their own.

Written by Nicole Štěch

You were born in Costa Rica and now live in Antwerp. How do these two landscapes, both physical and emotional, coexist in your inner world, and how do they find their way into your work?

Costa Rica was my starting point. The landscape and nature, the slower pace, the constant rain, and the sense of something mystical and spiritual… all of it shaped me deeply. But it’s not about the postcard version of Costa Rica, the sunsets or endless beaches. It’s about growing up there. It teaches you to become sensitive, to listen, and to feel connected to nature as well as to your inner world in a very intuitive way. That awareness comes from within. My work began as a kind of healing process rooted in that environment. Antwerp, on the other hand, plays a very different role. It reminds me of what’s possible. There’s a strong presence of art and design here that pushes me to take my work more seriously. It challenges me, inspires me, and at the same time gives my practice a certain structure and direction. I feel like I’m here because there’s still something unfinished. Something I need to explore or complete. So both places coexist within me: Costa Rica as an internal, emotional, and intuitive world. Antwerp as an external, driven, and evolving space.

What fascinates you most about your creative process today?

I think what fascinates me most is how my drawings seem to come from nowhere. They surprise me. It feels as if my subconscious is revealing something I don’t fully understand yet. Sometimes the process becomes a kind of dialogue between me and the painting. In those moments, I don’t feel alone. It’s as if I’m in conversation with something beyond myself.

When you feel deeply connected to your practice, what does your day look like?

My days are very quiet. I usually isolate myself for a few days, ideally alone. It’s a kind of solitude I need in order to truly tune in and listen to where the work is coming from.

Your paintings feel like translations of something pre-verbal. Do you remember when you first recognized this impulse, giving form to something you couldn’t yet name?

I remember being a very sensitive child, full of emotions I didn’t know how to express. There was so much inside me. I tried hard to make my parents understand what I was feeling, but they weren’t very open to that kind of emotional expression, so I often felt unheard. I think that experience shaped me deeply. In a way, becoming an artist is connected to that. I’m still trying to give form to what I couldn’t name back then. And when people connect with my work – when they feel something through it – I finally feel understood.

You often work in the space between shadow and light. In your personal life, do you feel more drawn to one or the other?

It’s hard to say. Which is why I would answer: both.

You are also drawn to darker tones. Do they allow you to express something that lighter tones cannot?

I’m drawn to dark tones because they carry an emotional depth that feels very honest to me. I’ve always felt closer to the night, the blue hour, or the quiet mystery of fog. There’s something introspective in those moments, and that atmosphere naturally finds its way into my work. Even when the mood leans toward melancholy, that’s exactly what I’m interested in exploring. Darkness creates space. It allows you to slow down, to feel, and to turn inward. At the same time, dark tones make light more powerful. Light becomes something that emerges, something you notice and almost hold onto. It’s not just visual, it’s emotional. For me, it reflects an inner landscape: in darkness, we become more aware of ourselves, of silence, and of subtle feelings that might otherwise go unnoticed.

You created two artworks that are now part of the archive store. Could you describe them?

The larger painting is about shifting perspective. It developed intuitively – it began with splashes of gesso and was then painted almost instinctively. When an oval form appeared and seemed to look back at me, I knew it was complete. It stayed with me through my studio and exhibitions before the archive store acquired it. I like to think that paintings choose their owners too.

Does your personal style reflect the same inner world?

Yes, definitely. It’s quiet, soft, and romantic. Full of silence, but not provocative. It’s subtle, yet not to be underestimated.

What is the most precious piece in your wardrobe?

My wedding dress. It’s a minimal silk piece from the Belgian brand La Collection.

What does your wardrobe say about you that your paintings perhaps don’t?

I tend to wear soft, darker tones. At home I choose lighter colors, but outside I dress in darker ones… maybe as a way to protect myself and appear stronger than I feel.

Do you return to certain pieces of clothing like a ritual, similar to how you return to motifs in your work?

Yes – black trousers that I come back to again and again. They feel masculine and strong, almost like a grounding constant.

Have you ever come across a vintage piece, clothing or object, that felt as if it carried a memory of its own?

Yes – ceramic from the Mexican region of Oaxaca.