( I own an 80-year-old Hermès Kelly. And she’s doing just fine. )
WORLD, everywhere around
[February, 2026]
Jen těžko bych ve svém šatníku hledala něco, co by se svým cost-per-wear vyrovnalo mé osmdesátileté Hermès Kelly.
Text Nicole Štěch
Značení na jejím řemínku odkazuje na letopočet 1945. Což znamená, že byla vyrobena ještě dlouho předtím, než byla tato kabelka pojmenována Kelly. Tehdy byla známá pod pojmem Sac à Dépêches, minulost tohoto modelu však sahá až do roku 1892. Tehdy dům představil model Haut à courroies a bylo to vůbec poprvé, co jeho ateliéry – původně plně orientované na produkci jezdeckých postrojů a doplňků pro francouzskou šlechtu – uvedl na trh kabelku. Měla tehdy docela jiný účel: navržena byla právě k přepravě jezdeckých nezbytností. Haut à courroies ale už výrazně svým tvarem připomínala později příchozí Kelly i Birkin.
V roce 1928 Robert Dumas přepracoval tento model do mnohem menší a elegantnější kabelky určené k přenášení důležitých dokumentů. Nazval ji Sac à Dépêches. Vypadala stejně jako dnešní Kelly (až v roce 1985 byl přidán odnímatelný ramenní popruh, který kabelce poskytl větší variabilitu), byla praktická, elegantní a docela jiná, než všechny kabelky té doby. Ženy tehdy nosily docela malé kabelky do ruky, často ve tvaru psaníček či minaudière doplňků. Sac à Dépêches proto do jisté míry změnila představu o tom, jaké parametry by kabelka měla mít a jaké potřeby by měla uspokojovat. A nebyla pouze pro ženy, nosili ji jako pracovní aktovku i muži. Její obliba rostla, a někdy v té době byla vyrobena i má kabelka, která je dnes dámou v zasloužilém věku. Když to vezmu doslovně, vlastně nevlastním Hermès Kelly, nýbrž Sac à Dépêches.
Dál už příběh této kabelky zřejmě znáte. Kultovní it-bag byla Sac à Dépêches deklarována ve chvíli, kdy si ji oblíbila Grace Kelly. Pro její roli ve filmu Alfreda Hitchcocka To Catch a Thief z roku 1955 pro ni kostýmní výtvarnice Edith Head kabelku vybrala jakožto součást jejího šatníku. Ona si ji natolik zamilovala, že ji už nedala z ruky. Když se o dva roky později provdala za monackého prince Rainiera III., stala se kněžnou Grace a krátce poté otěhotněla, aby zakryla rostoucí bříško před objektivy, sloužila jí k tomu právě její Sac à Dépêches. Poptávka po ní rapidně rostla. Ovšem bylo to až roku 1977, kdy módní dům oficiálně kabelku přejmenoval na Kelly.
Pamatuji si na moment, kdy jsem se s tou svou poprvé setkala. Chyběl jí clochette, a tak je její zámeček už navždy upevněn k její rukojeti. Dokonale nedokonalá, až směšně vypovídající o mém životním stylu. V očích sběratele zřejmě méně významný kus, v těch mých se při prvním setkání s ní odehrávaly všechny divoké scénáře, které spolu napíšeme. Některé věci jsou tu zkrátka proto, abyste je milovali a nosili on repeat, nikoli proto, abyste je schovávali na dně velké oranžové krabice. Za ty dva roky, co spolu žijeme, se mnou navštívila nespočet galerií Paříže, měla několik negroni v milánském Bar Basso, to zatím poslední si se mnou dala v losangeleském Château Marmont, projela Tokio na zadním sedadle japonského taxíku, prošla se mnou New York od Brooklynu po Upper East Side, podívala se k moři, na hory… byla zkrátka všude, kam jsem zamířila já. What a wild life she has. A to je teprve náš začátek.
It’s hard to imagine anything in my wardrobe with a cost-per-wear to match my eighty-year-old Hermès Kelly.
Written by Nicole Štěch
The stamp on its strap points to the year 1945, which means it was made long before the bag was ever called the Kelly. Back then, it was known as the Sac à Dépêches, although the history of this model reaches as far back as 1892. That was the year the house introduced the Haut à courroies, and it marked the very first time its workshops – originally fully devoted to producing equestrian harnesses and accessories for the French aristocracy – brought a handbag to market. At the time, it served quite a different purpose: it was designed specifically to carry riding essentials. Yet the Haut à courroies already strongly resembled, in its shape, the later Kelly and Birkin.
In 1928, Robert Dumas redesigned the model into a much smaller and more elegant bag intended for transporting important documents. He named it the Sac à Dépêches. It looked just like today’s Kelly (it wasn’t until 1985 that a detachable shoulder strap was added, giving the bag greater versatility). It was practical, elegant, and entirely unlike the handbags of that era. Women at the time typically carried very small hand-held bags, often shaped like clutches or minaudières. The Sac à Dépêches therefore changed, to a certain extent, the prevailing idea of what a handbag should look like and what needs it should fulfill. And it wasn’t only for women – men carried it as a work briefcase as well. Its popularity grew, and sometime during that period my own bag was made – a lady now of well-deserved age. Taken literally, I don’t actually own an Hermès Kelly, but rather a Sac à Dépêches.
You probably already know the rest of this bag’s story. The iconic it-bag Sac à Dépêches was catapulted into fame when Grace Kelly took a liking to it. For her role in Alfred Hitchcock’s To Catch a Thief (1955), the costume designer Edith Head chose the bag as part of her wardrobe. Grace loved it so much that she refused to let it out of her hands. Two years later, when she married Prince Rainier III of Monaco and became Princess Grace, and soon after became pregnant, she used her Sac à Dépêches to discreetly cover her growing bump from the cameras. Demand for the bag surged. Yet it wasn’t until 1977 that the fashion house officially renamed it the Kelly.
I remember the moment I first met her. She was missing her clochette, and so her little padlock is now forever fastened to her handle. Perfectly imperfect – almost comically revealing of my lifestyle. In the eyes of a collector, perhaps a less significant piece, but in mine, our first encounter already contained every wild scenario we would go on to write together. Some things, after all, are meant to be adored and worn again and again – not kept tucked away in the depths of a large orange box. In the two years we’ve lived side by side, she has joined me in countless Paris galleries, had several Negronis at Milan’s Bar Basso, and the most recent one so far at Château Marmont in Los Angeles. She’s crossed Tokyo from the back seat of a Japanese taxi, walked New York with me from Brooklyn to the Upper East Side, seen the sea, the mountains… she has simply been everywhere I have gone. What a wild life she has. And this is only the beginning for us.
