( Notes on… The Body Meets Dress, Dress Meets Body collection by Rei Kawakubo )
KYOTO, The National Museum of Modern Art
[October, 2025]
Psal se rok 1997, když původem japonská multioborová návrhářka Rei Kawakubo a zakladatelka značky Comme des Garçons, pod jejímž názvem od roku 1973 tvoří, odhalila kolekci spring-summer 1997 s podtitulem Body Meets Dress, Dress Meets Body.
Text Nicole Štěch
Po konceptuální i umělecké stránce je kolekce dnes, bezmála třicet let poté, považována za bezesporu přelomovou a kultovní. Kawakubo, sama snad více umělkyně než návrhářka, vyslala na runway modelky oděné ve strečovém polyesteru, s vycpávkami umístěnými na různých partiích jejich těl. Boky, pas, ramena i záda, jako záhadní parazité jejich postavy obepínaly předimenzované vycpávky a siluety nerespektující skladbu lidského těla, vydávající se do třetího rozměru daleko za jeho hranicemi. V touze vymanit pozorovatele z představy, že oděv má jasně definované tvary a psaná pravidla, vkročila Kawakubo do nové dimenze naší představivosti. „To, co člověk nosí, je vyjádřením jeho samotného. Když se jen cítíte pohodlně v tom, co máte na sobě, nepřicházejí nové myšlenky. Chci, aby lidé něco cítili a přemýšleli o tom, kým jsou.“ Posunula hranice našeho vnímání siluety, narušila tradiční perspektivu vnímání módy i prostoru a vše, co jsme do té doby o skladbě těla důvěrně znali, přepsala. Však se sama nechala slyšet: „Když udělám něco, co považuji za nové, bude to nepochopeno. Ale pokud se to lidem zalíbí, budu zklamaná, protože jsem je neposunula dostatečně. Čím více to lidé nenávidí, tím možná novější to je. Protože základním lidským problémem je, že se lidé bojí změny.“
Tato změna, předkládaná optikou Kawakubo, módní davy vymanila z konformity. Když je něco ve své době přelomové, bez rozdělených táborů se to neobejde. A až s časovým odstupem a jistým nadhledem to uzraje. Dnes Body Meets Dress, Dress Meets Body stavíme v módní popkultuře na piedestal její historie, tehdy se však setkala s rozporuplnou odezvou kritiků a tisku. Na sklonku starého tisíciletí totiž kolekci, přezdívanou též lumps and bumps collection, tisk oslavoval jako inovativní. Vnímal ji jako určitý protest proti zavedeným estetickým normám – zejména díky systému vycpávek, které odkazovaly na tělo vybočující ze společensky přijímané normy. Jiní z módní branže však tyto vycpávky často přirovnávali k nádorům – někde tam možná vznikla přezdívka lumps and bumps – další ji přezdívali Quasimodo nebo kolekci označili za tu nejošklivější roku. Gingham kostkovaný vzor, Kawakubo v kolekci široce používaný, navíc vzbuzoval asociace vázající se na uniformu tradiční ženy v domácnosti a téměř dětinsky pojímanou ženskost. Jiné nevytrhla a kvitovali jí – jak zmiňuje muzeum módy MoMu Antwerp, choreograf Merce Cunningham, který kolekci použil ve své kultovní inscenaci Scenario, jednoduše poznamenal: „Ty hrboly tvoří známé tvary, které vídáme každý den – kurýr na kole s batohem přes rameno, turista s ledvinkou, dítě v náruči matky“. A na tom není nic neobvyklého, či? Kolekce plná hrbolů a boulí sice vyvolala jistou kontroverzi, ale to návrhářčin záměr narušovat to, co bylo považováno za normální, mohlo jen povzbudit. Ostatně ona kolekci svými slovy okomentovala jako cvičení o přehodnocování lidského těla. „Zda je kolekce dobrá, poznáte podle toho, že se jí lidé bojí. Za deset let ji ale všichni budou milovat.“ A přesně to se s Body Meets Dress, Dress Meets Body stalo.
Dnes není muzea módy, které by ve svých sbírkách artefakt z této kolekce nedrželo. Sama si vzpomínám na své první setkání se dvěma z nich, když jsem v roce 2019 studovala v Paříži a v Musée Bourdelle navštívila off-site výstavu čerpající ze sbírek Palais Galliera nazvanou Back side - Fashion from Behind kurátora Alexandra Samsona. Ze svých pravidelných toulek světovými muzei módy považuji tuto intervenci za jednu z nejnezapomenutelnějších. Boule a hrboly modelů v hravém dialogu interagovaly se sochami Antoine Bourdella. S Body Meets Dress, Dress Meets Body jsem se poté setkala ještě mnohokrát. Ve sbírkách pařížského Musée des Arts Décoratifs či naposledy v Kjótu v rámci výstavy Love Fashion: In Search of Myself. A tato lovestory nekončí. Chci víc. Poznámka pod čarou pro sběratele: modely z kolekce je možné potkat v aukcích.
Její cvičení o přehodnocování lidského těla se zhmotnilo v modelech vyhotovených v červené, modré, černé a šedé kostce, barevných průsvitných tkaninách a abstraktních motivech. To, co mohlo působit neuceleně, naplňovalo jasné poselství. „Vždy jsem usilovala o nový způsob myšlení o designu… tím, že jsem odmítala zavedené hodnoty, konvence a vše, co je obecně považováno za normu. A způsoby vyjádření, které pro mě byly vždy nejdůležitější, jsou: fúze… nerovnováha… nedokončenost… eliminace… a absence záměru.“ Sama by se též nikdy nenazvala feministkou, jenomže její kolekce – s ohledem zpět – tichým projevem feminismu byla. Ze všeho nejvíce bojovala proti společností přijímanému uspořádání. V módě 80. a 90. let se objevuje množství groteskních tvarů těla, protože feminismus začal zpochybňovat ideál krásy i představy o dokonalé postavě. Dnes tuto kolekci bez zaváhání můžeme označit za ikonickou. Představuje výzvu našemu vnímání lidského těla, stále aktuální i dnes, v souvislosti s ideálem ženského těla a stále rostoucím důrazem na jeho tradičně sexualizované části. „Když si obléknete šaty, které proti něčemu bojují, cítíte, jak ve vás roste odvaha. Oděv vás může osvobodit.“ Nechala se slyšet návrhářka, která je vším, jen ne konvenčním. Mysleme na to.
( Notes on… The Body Meets Dress, Dress Meets Body collection by Rei Kawakubo )
KYOTO, The National Museum of Modern Art
[October, 2025]
It was 1997 when Rei Kawakubo, the Japanese multidisciplinary designer and founder of Comme des Garçons, a brand she has been shaping since 1973, unveiled her Spring-Summer 1997 collection subtitled Body Meets Dress, Dress Meets Body.
Written by Nicole Štěch
Conceptually and artistically, the collection is today, nearly thirty years later, regarded as groundbreaking and iconic. Kawakubo, perhaps more an artist than a conventional designer, sent models down the runway clad in stretch polyester garments with padding strategically placed across various parts of their bodies. Hips, waist, shoulders, and backs were enveloped by oversized pads that acted like mysterious parasites, creating silhouettes that disregarded traditional human anatomy and extended far beyond the body’s natural boundaries. In her desire to free the viewer from the expectation that clothing should have clearly defined shapes and follow written rules, Kawakubo entered a new dimension of imagination. "What someone wears is an expression of oneself. When you're just comfortable with what you're wearing, you don't have new thoughts. I want people to feel something and think about who they are." She pushed the limits of how we perceive silhouettes, disrupted conventional perspectives of fashion and space, and rewrote everything we had known about the composition of the body. As she herself stated: "If I do something I think is new, it will be misunderstood, but if people like it, I will be disappointed because I haven't pushed them enough. The more people hate it, maybe the newer it is. Because the fundamental human problem is that people are afraid of change."
This shift, presented through Kawakubo’s lens, liberated fashion audiences from conformity. When something is revolutionary, it inevitably provokes divided opinions. Only with time and perspective can its value be fully appreciated. Today, Body Meets Dress, Dress Meets Body occupies a pedestal in fashion pop culture history, yet at the time it faced mixed critical and media reception. Near the end of the millennium, the press hailed the collection – also nicknamed the lumps and bumps collection – as innovative, interpreting it as a form of protest against established aesthetic norms, particularly through the system of padding that referenced bodies outside socially accepted standards. Others in the fashion industry compared the padding to tumors, possibly giving rise to the nickname lumps and bumps, while some even dubbed it Quasimodo or labeled it the ugliest collection of the year. The widespread use of gingham in the collection evoked associations with the traditional homemaker’s uniform and an almost infantilized femininity. Others, however, appreciated it – MoMu Antwerp notes that choreographer Merce Cunningham, who incorporated the collection into his iconic production Scenario, simply remarked: “The lumps are familiar shapes we see every day: a bike messenger with a bag over the shoulder, a tourist with a fanny pack, a baby in a mother’s arms.” And indeed, there is nothing unusual about that, is there? The collection, full of lumps and bumps, sparked controversy, which only reinforced Kawakubo’s aim to disrupt what was considered normal. She described the collection as an exercise in rethinking the human body: "You can tell if it’s a good collection if people are afraid of it. In ten years, everyone will love it." And exactly that happened with Body Meets Dress, Dress Meets Body.
Today, no fashion museum would be without an artifact from this collection in its holdings. I recall my first encounter with two of the pieces in 2019 while studying in Paris, at the Musée Bourdelle’s off-site exhibition Back Side – Fashion from Behind, drawing from the Palais Galliera collection, curated by Alexandre Samson. From my regular journeys through global fashion museums, I consider this intervention one of the most unforgettable. The lumps and bumps of the garments engaged in a playful dialogue with the sculptures of Antoine Bourdelle. Since then, I have encountered Body Meets Dress, Dress Meets Body many more times, in the collections of the Musée des Arts Décoratifs in Paris and most recently in Kyoto as part of the exhibition Love Fashion: In Search of Myself. And this love story is far from over. Note for collectors: pieces from the collection can still be found at auctions.
Kawakubo’s exercise in rethinking the human body materialized in garments made from red, blue, black, and gray gingham, translucent colored fabrics, and abstract motifs. What might have appeared disjointed carried a clear message: "I havealways pursued a new way of thinking about design…by denying established values, conventions, and what is generally accepted as the norm. And the modes of expression that have always been most important to me are: fusion… imbalance… unfinished… elimination… and absence of intent." She would never have called herself a feminist, yet in retrospect, her collection quietly expressed feminist ideas. Above all, she challenged socially accepted structures. In the fashion of the 1980s and 1990s, grotesque body forms proliferated as feminism questioned ideals of beauty and the concept of the “perfect” figure. Today, this collection can unquestionably be called iconic. It challenges our perception of the human body, remaining relevant in contemporary discussions of the idealized female body and the continued emphasis on conventionally sexualized areas. Kawakubo herself remarked: "When you put on clothes that are fighting against something, you can feel your courage grow. Clothing can set you free." She remains, in every sense, anything but conventional. Let us remember that.